Čekání
Stála tam, mezi holými loukami, kopci, nízkými šedavými mračny a všudypřítomnou mlhou. Nesnášela tohle počasí, nesnášela šero, které teď všude vládlo. Přesto ale dnes cítila ve vzduchu něco jiného, něco, co dávalo všem těm depresivním úkazům nové světlo. Mlha skrývala přírodu šperkující se kapkami deštíku snášejícího se z nebe, šero a mraky zase skrývalo slunce, které odpočívalo po náročném létě.
A ona stála mezi tím, tichá a přece křičící, nenápadná, přesto snad trochu přitažlivá. Stála tam, jako záblesk barevného drahokamu mezi šedými kameny, svítil čokoládový odstín jejích vlasů. Oči stejné barvy rámovaly černobílé, podle ní opravdu hezké brýle. Ty oči... ty pro ni byly záhadou. Ať se na sebe dívala jakkoli, ty oči zůstávali stále stejné. Nebo ne? Za lehkou mlhou z jiných světů se zobrazovala nejčastěji radost a bezstarostnost. Nedokázala si dělat hlavu z ničeho, co nebylo životně důležité. Málokdy podléhala temným náladám a byla na to hrdá. Co na ni ještě ty oči prozradily? Do celého nedospělého těla se moc nehodily, byly vyspělejší. Na skoro všechny věci měla jiný názor než ostatní, naneštěstí však se jí nikdo na nic neptal. Cítila, že je mnohem dospělejší, než její spolužáci, ale přesto že je pořád malým dítětem, které netuší absolutně nic o světě.
Jemný vánek si pohrával s dlouhými vlasy a vehnal spršku deštíku do obličeje, oválného a... obyčejného obličeje. Nebyl nějaký moc ošklivý, líbil se jí takový, jaký je. Stejně jako celé její štíhlé tělo, jako dlouhé nohy a hezky tvarované ruce. Ano, líbila se sama sobě. Ale bude se líbit i jemu?
Čekala na smluveném místě, ruce v kapsách, shrbená záda. Narovnala se, trochu naštvaná na těžkou aktovku, která jí záda v první třídě takhle zkřivila.
Stála tam, čekala na někoho, o kom si myslela, že je hezký, i když se v jeho případě o kráse zrovna mluvit nedalo. Čekala, duchem však byla úplně jinde. Ztrácela se v zákoutích vlastní hlavy, chodila chodbami bdělých snů. V těch snech byla královna, královna neexistující země, země v její hlavě. V těch snech byla rázná, uznávaná, praktická, dospělá žena. V těch snech už potkala pravou lásku. Do těch snů by nejraději utekla, chtěla by tam doopravdy žít. Toužila po tom, ve skrytu duše však věděla, že to není možné. Věděla, že je obyčejná holka, absolutně mimo všechny svoje vrstevníky, že má obyčejný všední život s bratry, rodiči, školou... přesto ale tento svět nechávala za sebou, zatlačovala ho někde do pozadí. Dokud to šlo, byla tím, čím chtěla ona. Pak se zase vrátí na pevnou zem. Pak, až přijde on....