Můj svět

Podzimní pošmourno. Tento výraz vystihuje snad nejvíc řádící počasí. Když nefouká, prší a obloha se vyparádila do neslušivých zašedlých šatů.
Nevadí mi to.
Proč taky?
Melancholie a apatie mnou cloumá stejně, jako vítr větvemi, orvávajíc jim listí.
A já přemýšlím. Proč mají všechny příběhy špatný konec? A proč se lidem špatné konce tak líbí, když o nich slyší nebo čtou, ale pokud něco zažívají na vlastní kůži, ani trochu se jim to nelíbí?
Venku zavyla meluzína. Nebe pláče a halí se do chladné, ocelové šedi. Proč teď truchlí i sama příroda? Co se jí stalo?
Možná to vím, možná taky ne. Ale vědí to ostatní?
Proč je duch melancholika a smutného člověka věčný zdroj inspirace a studnice mistrovských děl, proč všichni píší o těch horších věcech?
Asi proto, že nikdo nedokáže přesně vystihnout ten pocit štěstí, krásy a radosti.
Je to těžké. Všechno je dneska těžké.
Dešťové kapky bubnují do okenního parapetu. Mám pocit, jako by každá kapka dopadla těžce na mě a srazila mě ještě níž k zemi.
Všechno je barevné, listy se konečně rozhodly změnit svou věčně zelenou vizáž.
Já se však cítím černější a černější. Jiné barvy u mě nemají šanci.
Déšť se změnil v kroupy, jakoby se počasí rozhodlo být co nejvíc pochmurné a temné.
Proč je život takový, jaký je? Konečně se mi začínalo dařit, stačilo však pár minut, a vše bylo v tahu.
Přes mraky na okamžik prosvitlo slunce. Chce tvrdohlavě svítit, chce se aspoň na chvíli vrátit do té předpodzimní pohody, pokouší se svítit. Jeho paprsky dopadají na zvlhlou přírodu a všechny barvy dostávají o odstín navíc. O takový krásný odstín. Do dáli svítí rudé, zlaté, zelené a měděné listy. Cesty jsou pokryty nazlátlým kobercem.
A já?
Ten paprsek, jediný paprsek pronikl mou temnotou, jako odvážný a chrabrý bojovník se jí postavil. A zvítězil. Cítím už jen ozvěnu, poslední vzdech a vzdor té deprese, už vím, že můžu začít úplně znova, lépe. Má duše se vznáší k vymetené obloze, z výšky vidím rozzářený barevný koberec.
A něco mi došlo. Dobré konce neexistují. Existují jen dobré začátky.