Můj svět

Milý deníčku!

Tak jsme dneska v Testrálologii ochočovali divotké testrály! Představ si to, opravdu ty divoké zvířata, už teď! Samozřejmě jsem byla celá natěšená, z Drakovědy mám zkušenost, že bereme jenom teorii a praxe je nám na míle vzdálená (ani se nedivím, kdo by si chtěl vzít na triko to, že některého studenta omylem sežere drak).

Tak jsme se teda vydali do lesa, na jednu hezkou mytinku, kde se na nějaké mrtvole pásli testrálové. Ten první pohled byl docela nechutný, no pověz, jak by se ti líbila stará mrtvola, na které hodují na první pohled lehce nevábná zvířata? Prokletí básníci by tam měli ráj.
No, ale zase zpátky (já strašně ráda odbíhám od tématu).

Každý jsme dostali zas kus masa, jako minulou hodinu, ale teď jsme je měli nabízet neochočeným testrálům, u kterých hrozilo, že si nás s masem spletou! (jo, já vím, člověka si dají ke svačině málokdy, ale i tak...)

Ale přiblížit se k neochočenému testrálovi, to není jenom tak. Testrál je přece jenom divoké, plaché zvíře. Paní profesorka Orionis nás však naučila trik, jak se k testrálovi přiblížit. Pomocí formule Transformium materia jsme si měli předělat hábity na imitaci masa, které jsme drželi v ruce. Radši nebudu popisovat, jak se mi nedařilo hábit proměnit, jen řeknu, že na nějaký ten desátý pokus se mi to konečně dokonale povedlo (poznámka: Tohle se musí cvičit, ale hlavně někde venku, ono to maso nemá zrovna nejlibovější vůni).

Tak jsem se konečně dopracovala k tomu, že jsem mohla vzít svůj kus masa a v imitaci hovězího jsem podle instrukcí pomalu kráčela k testrálovi.

Bylo to... ehm... nejdřív takové normální, protože si mě testrál, kterého jsem si vybrala, nějak nevšímal. Já jsem byla celá napjatá, co se stane, a ono nic. Měla jsem nutkání zrychlit, už jsem chtěla být u něj, ale zdravý rozum mi napovídal, že mám být trpělivá, jestli nechci skončit špatně. Tak jsem pomalu kráčela dál.

A pak... se to stalo. Testrál si mě všiml. Zvedl hlavu od mršiny, kterou se zabýval a podíval se na mě těma svýma záhadnýma očima. A já jsem byla poprvé doopravdy vděčná za to, že v mojí přítomnosti někdy někdo umřel (nemusela to být zrovna vzrušující vražda, taky jsem mohla být u smrtelné postele mého pradědečka, který se dožil nějaké devadesátky a tuším, že mi někdo říkal, že umřel zhruba v době, kdy jsem byla škvrně), protože jsem na testrála viděla a tím pádem se mohla dívat všude jinde, jen ne do těch očí, které si určitě říkaly: "Chodící maso? To je pěkná blbost. Schválně to nechám přiblížit a uvidím, co to udělá. Přinejhorším ro sežeru tak jako tak."

To testrálovi běželo hlavou, zatímco jsem se veleopatrně přibližovala. Po pár hodinách (fajn, byly to minuty, možná sekundy, mě to ale jako hodiny připadalo) jsem se konečně dostala k testrálovi tak blízko, abych mohla natáhnout ruku s masem, což jsem taky provedla. Chvíli jsem maso jenom tak držela a pak si testrál zjevně řekl, že maso mu nemůže udělat nic špatného a začal mi z masa ukusovat.

Chvíli jsem stála jako přikovaná, mísily se ve mně pocity překvapení, paniky a potěšení. Chvíli jsem si žádný nemohla vybrat, až jsem skočila u potěšení a k testrálovi se přiblížila. Jenom o kousíče, ale byla jsem trochu blíž, než předtím. Testrál si dál spokojeně pochutnával na mase a já, přesvědčená o svém úspěchu, jsem se přiblížila ještě kousek. Stála jsem teď u testrála docela blízko, stačilo jen natáhnout volnou ruku a pohladit si jej. A tak jsem se testrála tak trochu dotkla. Asi si toho asi nevšiml, ale já byla zase na vrcholu blaha, jako tefdy u ochočených testrálů.

"Můj" testrál si konečně vzal maso a já se vracela zpět. Povedlo se mi ochočit testrála. Co dodat?