Smrt
Kam teda odchází ta duchovní část lidského těla, ta část, která je neviditelná, schovává se někde v našich útrobách a po smrti vylétne ven? Kde jenom létá, zbavena tíže toho velkého, těžkého a nepraktického lidského těla?
Lidé se na tuto otázku snaží odpovědět po tisíciletí. Už v pravěku, kdy lidé začali docela obstojně myslet, věděli, že po smrti něco je.
Ale jak to věděli?
Měli nějakou jistotu?
Přiletěl někdo z jiných dimenzí a pošeptal jim to?
Nikdy se to nedozvíme, dokud někdo rozumný nevynaleze takový stroj času, který by umožňoval vracet se o staletí, či tisíciletí dozadu. Dnešní obraceče času jsou sice velmu užitečné, ale vrátil se s nimi už někdo o pár století dozadu?
Svět je plný otázek. A jedna z otázek, která deptá lidstvo už od jeho vzniku, je, co se děje s člověkem po smrti.
Snad všechna náboženství na světě (já opravdu neznám všechny, ale principy jsou podobné), jsou založeny na tom, že když je člověk dobrý, spravedlivý a čestný, dostane se někam, kde mu bude po smrti velice dobře- do Ráje, do Nirvany, do Věčných lovišť a kdoví, kde jinde.
Ale člověk, kterému to v životě nevyšlo jeho vlastní vinou, jinak řečeno, sám si zbabral úmyslně život, ještě jinak řečeno, byl zlý, podváděl a vůbec to byl pěkný zlořád, čeká na něj Peklo nebo převtělení v mravence nebo věčné muka ve všelijakých podsvětích... prostě nic hezkého a proto se člověk má chovat k ostatním kolem sebe jak nejlíp umí (severské náboženství se nepočítají, oni to potřebovali k obživě... u polárního kruhu mrkev a oves opravdu nevypěstujete, ani kdybyste udělali jánevímco, tak kde jinde sehnat obživu, než si vyjet na "přátelskou" návštěvu dolů, na jih?) a potom mu to bude vráceno na jemu samém, když se ve věčném blahu bude procházet někde, kde je strašně moc dobře. Naopak, když bude moc zlobit a do konce života toho nebude litovat a bude to obzvlášť zlý, čeká ho něco strašného. Vždyť jenom v pekle na něj čeká "věčný pláč a skřípění zubů", dál to radši svatý Jan nerozebírá, když píše Zjevení, které je součástí Bible. Naopak, ti dobří jdou do nebeského království a ujmou se jej, jak je jim připraveno od založení věků. Lákavá nabídka, ne? A stačí přitom jediné: Starat se o to, ať jsme co nejvíce spravedlivý, moc se nevyvyšujeme, pomáháme druhým, i těm, kteří nám zrovna nejsou sympatičtí, vždyť v té samé části Zjevení se píše: "Amen, amen, pravím vám, cokoli jste udělali jednomu z mých nejposlednějších bratří, mně jste učinili." Tento úryvek mám obzvlášť ráda, je v něm ukryto velké tajemství Boží lásky, které ještě nikdo nepochopl do té největší hloubky.
Já jsem křesťanka, proto věřím, že když se budu chovat tak, jak mám, dostanu se do nebe.
A jak si takové nebe představuju?
Když jsem byla malá, tak nebe pro mě bylo něco vzdáleného. Každý den jsem přece viděla nebe nahoře, nad sebou, nádherně blankytně modré s bílími obláčky, tak jsem předpokládala, že nebe po smrti je prostě pár obláčků, kde sedí svatí a všem je strašně dobře. Ale neuměla jsem si to představit.
A pak přišla zásadní změna. Na nebe a život po smrti jse začala nahlížet úplně jinak. A proč? Kdo za tuhle změnu může? Paradoxně někdo, kdo je už přes čtyřicet let mrtvý. Jeden spisovatel, který napsal nesmrtelné dílo fantasy literatury, které dokáže okouzlit pořád. Ne, není to John Ronald Reuel Tolkien, ale ten, kdo ho tipoval, tipoval skoro dobře. Byl to Tolkienův velký přítel, Clive Staples Lewis, autor nesmrtelné Narnie, kteou se mudlové neúspěšně pokusili napodobit ve filmu. Přiznávám sice, že se Princ Kaspian docela povedl, ale jako u většíny zfilmovaných knížek mu chybí polovina děje a postav. Proto mám taky radši knížky, no.
Ale co změnila Narnie na mém názoru o životě po smrti? Naprosto všechno.
A který díl ze všech letopisů je ten přelomový? Je to ten úplně poslední, Poslední bitva.
Poslední narnijský král Tirian je věrný velkému lvu Aslanovi i v dobách, kdy je to nebezpačné, kdy se nepřátelé spřáhnou s narniany a spojí krutého boha narnijských jižních sousedů, Taše (který jasně představuje ďábla) s laskavým Aslanem (podoba Ježíše, Lewis byl dobrý křesťan) a vznikne naprosto odporná kombinace: Tašlan. Král se proti tomu bouří a aniž by očekával nějaký výsledek, povolá děti, které Narnii vždy zachránily a děti přijdou.
Po opravdu poslední narnijské bitvě, která je už předem prohraná a je to jenom především poslední zoufalý vzdor věrných, se král Tirian i děti ocitnou v nádherné krajině, kde se potkají s ostatními lidskými Narniany, s lady Polly a lordem Digorym, těmi, kteří stáli u zrodu Narnie a králové a královny Narnie, kde chyběla jenom Zuzana, krásná ukázka toho, že lidé jsou stále nespokojení s tím, co mají, i když je to to nejlepší, co můžou mít a odtrhnou se od toho, potom jsou ale nešťastní. Proč, to je v knize rozuzleno později.
Děti jsou s králem svědky toho, jak Aslan zničí Narinii, kterou znali a pozve je do nové, hezčí, mnohem hezčí Narnie. Přičemž s sebou vezme všechny tvory, kteří v něj doopravdy věřili. Ti špatní se však ponořili do tmy a nikdo o nich nevěděl.
A děti jsou nadšené. Všechno, co hezkého znaly ze staré Narnie, tam bylo. Bylo to tam, a ještě mnohem, mnohem hezčí a plnější. Setkaly se tam s postavami už staletí mrtvá a dokonce viděly i své rodiče, kteří stáli u domu profesora Kirka z Anglie, který už je dávno zbořený.
A tu jim Aslan vysvětlil, že ve vlaku, ve kterém cestovali, se stala nehoda, pro ně všechny smrtelná. To znamená, že děti mohou zůstat v té nádherné Narnii až na věky.
A Zuzana, která vlakem necestovala a na Narnii nevěřila, zůstala v podstatě na světě sama. Chudák, byla mi sympatická.
Ale ten příběh byl úžasný. Po jeho dočtení mi došlo, jak to vlastně s tím nebem je. Na co by pro nás Bůh tvořil něco, co si zamilujeme jako jeho stvoření, abychom se vrátili někde úplně jinde, kde se nám možná nebude líbit? Mně osobně by totiž nebavilo bydlet věčně někde v oblavích. První chvíle by možná byly hezké a úžasné, ale já mám přece jenom radši krásné zelené kopce a vysoké štíty hor pod letním svitem slunce. Já mám ráda čistou přírodu. A proč by teda nebe nemohlo vypadat jako ta nádherná Narnie? Proč by tam každý nemohl najít to, co se mu líbí? Já si teď teda představuju jako nádhernou přírodu s přírodními zámky a spokojeností, radostí a harmonií, kde bude navěky nádherně a mír a úžasně.... A prostě jako ve vytoužené zemi každého z nás.
A nechápu lidi, kteří si myslí, že po smrti nic není, ti se svého světského majetku nemíní vzdát, protože žijí pouze na světě a smrtí prostě všechno končí. Pak se divíme, kde to vlastně žijeme. Pak se divíme, že všude vládnou peníze, sláva, moc. Na co se snažit o ideály jako láska, dobro, spravedlnost, když je přece v životě snadnější páchat zlo a křivdy? Ale snad každé náboženství došlo k tomu, že cesta zla je dlážděná a velmi pohodlná a vede do zatracení, zato do zaslíbení, cesta dobra, je úzká, kamenitá, trnitá a různě zdeformovaná. Potom ale člověka taky čeká zasloužená odměna.
Můžeme si život taky představit jako příběh, podobný Pánu Prstenů, takových je plno.
Hlavní postava je zodpovědná za osud celé země. Co když zklame? To pak tu zemi čeká něco stašného, pohlcení zla. A ten hrdina k tomu má všechny důvody, zklamat. Má plno možností, jak vzdát cestu a říct: "Prostě na to nemám, poraďte si sami." I člověk toto říká, ale říká to sám sobě. Ta země je jeho duše, o kterou se stará, když se vzdá, dobrovolně se vzdá ďáblovi. Když ale vytrvá, vytrvá ne kvůli sobě (to taky), ale hlavně kvůli jiným, tehdy je oslaven a čeká jej věčná radost v nebi, jako v té zemi, která už nemá žádného nepřítele a proto se může starat pokojně sama o sebe, dokonale šťastná. A ten hrdina je šťastný, že zachránil to, co ne mu nejdražší- jeho zemi, jeho milovanou zemi, kde žil, bydlel a možná i někoho miloval. Zachránil ji a udělal všechno, co bylo v jeho silách a podařilo se to. I člověk má určitě podobný pocit, když ví, že odchází na věčnost. Ale jen člověk, který ví, že svou "zem" zachránil. Ten, kdo se vzdal, si najednou uvědomí, co všechno mohl udělat proto, aby vyhrál, že stačilo jenom málo a měl zajištěnou šťastnou věčnost. Takovích lidí je mi líto. Je mi líto vrahů, násilníků, pedofilů, všech podobných lidí, protože oni podlehli. Podlehli lákavému volání zlu a podvolili se mu. Jsou to v podstatě chudáci, nikdy nebudou tak dokonale šťastní. Můžou si pořídit velký dům, ženu, možná mít i nějakou rodinu, ale když nebudou litovat toho, co provedli, nikdy nebudou úplně šťastní. Nikdy, zvláště ne po smrti.
comment
(Petra Kinclová, 21. 12. 2009 20:13)